ADCR

Svou cestou

ZARNESTI -RUMUNSKO  30.7-7.8. 2008
KREATIVNĚ-EXPRESIVNÍ MODEL

…

Pracovní tým:

…

Galerie:

12►

Projekt Wolf - garant Dr. Sue Jennigs, fotografie  Dr. Kamila Laudová

…

La revedere Zarnesti (Štěpán Smolík, 2008)

Závan čerstvého větru prořízl dusno letního odpoledne, následován prvními kapkami deště, lačně nasávanými skalisky rozpáleného karpatského masivu. Za moment je údolí Zarnesti nemilosrdně skrápěno řetězci lijáku. Vedrem zpomalený tok času jako střihem nabral obrátky a vybudil ospalé městečko k horečnaté aktivitě. Kdo může, hledá úkryt. Pak déšť ustává stejně náhle, jako začal a mohutnou sprchou osvěžená krajina se probouzí po dlouhém horkém snu. Život se vrací do zajetých kolejí, kolorován poklidným tepem podhorské obce. Nenápadný šum je čas od času narušen hlaholem prosakujícím odněkud z periferie města. Pestrou směsicí hlasů a zvuků jásotu se nesou útržky vět, které dávají tušit příčinu nezvyklého vzrušení. „ Ladies and gentlemen…!… Neskutečné se stalo skutečným….!…Vítejte pod šapitó jedinečného cirku Zucciny…!…“

Na dvorku nenápadného stavení, stranou od všedních starostí města, právě graduje drama cirkusového představení. Rumunština se mísí s angličtinou a charismatický principálský pár vtahuje obecenstvo do děje představení, v němž nikdo nezůstává pouhým pasivním pozorovatelem. Po uvítacím rituálu je obecenstvo vycvičeno v patřičném projevu ovací, čímž je připravena půda pro rozechvělé umělce, aby se mohli podělit o plody svého kumštu. Virbl bicích vrcholí a do manéže vbíhá první parta účinkujících. Svůdné tanečnice za doprovodu muzikantů. Ladné křivky těl se vlní a proplétají s tóny netradiční, takřka výhradně perkusní kapely. Publikum vzdychá nadšením, ale principál neotálí a již vyvolává další, tentokrát žonglérské číslo. Pětice rozpustilých žonglérů předvádí nevídané kousky s míčky a kruhy s takovou bravurou, až oči přecházejí. Pro odlehčení volá principál osvědčenou atrakci všech cirkusů – klauny. Pestrá paleta gagů a pantomimických scének v kombinaci s nebývalými kostýmy rozechvěje bránici i těch nejzatvrzelejších. Číslo však slouží i ke krátkému oddychu před vrcholem odpoledne, strhujícím výstupem akrobatů, kteří patří k hvězdným stálicím cirkusu. Unikátní pětice složená ze čtyř žen a nejsilnějšího muže světa provádí jedinečné kousky, při nichž obecenstvo vzrušením ani nedýchá. Tím je program dnešního přestavení naplněn a zbývá pouze závěrečné defilé účinkujících doprovázené frenetickým potleskem publika. Celý akt je korunován oceněním umělců diplomy a pohoštěním pro všechny zúčastněné, které jsou již plně v režii hostitelky.

Tak, jak postupně tvůrčí napětí utichá, procitají role artistů i kulisy cirkusu do hloučku ušmudlaných dětí s pomalovanými obličeji a zářícíma očima, hemžící se pod provizorním plachtovým přístřeškem, narychlo to vztyčené ochraně před nenadálým dešťovým přívalem. Dnešní představení bylo vrcholem týdenní spolupráce dětí z malé cikánské vesnice a sedmi dobrovolníků z Čech. Akce probíhala jakožto paralelní proud letní školy dramaterapie, organizované nestorkou tohoto oboru Sue Jennings.

Středorumunské Zarnesti, malé městečko uprostřed Karpat, na dohled od kdysi slavného sedmihradského Brašova a dnes neméně slavného Drákulova Branu se počátkem srpna stalo na deset dní centrem světové dramaterapie. Množství přednášek, seminářů a dílen sdílených účastníky z mnoha koutů světa, bylo doplněno praktickou ukázkou projektů vedených dobrovolníky z řad dramaterapeutů. Dobrovolnické aktivity se odehrávaly zároveň pod záštitou projektu sociálního divadla pro děti a mladistvé se speciálními potřebami „Wolf“, iniciovaného rovněž Sue Jennings.

Naše skupina složená z českých aspirantů dramaterapie pocházející ze společné výcvikové líhně se zhostila vedení hned dvou projektů spočívajících v práci se skupinou dětí místního dětského domova Bambi a se skupinou dětí ze sousední cikánské vesnice Zucciny. Teprve čas prokázal smělost výběru, ale zároveň neocenitelnost nabyté zkušenosti práce s tak odlišnými skupinami za daných podmínek.

Zucciny

Již první návštěva vesnice udala tón dalšímu dění a zažehnala poslední zbytky romantizujících představ o setkání s exotickými kořeny tolik diskutované kultury. Náš příchod způsobil takřka řetězovou reakci vzrušení a rozbahněný plácek suplující náves uprostřed seskupení staveb neodbytně připomínajících slumy, se v několika minutách po našem příchodu zaplnil takřka všemi obyvateli vesnice. Muži obsadili naskládané klády jako čestnou lóži v aréně po boku nejstarších žen, mladší ženy postávají okolo s miminy v náručí. Kolem se míhá stále se zvětšující horda dětí, jejichž zvědavost jako první překonala ostych a nedůvěru a my se ocitáme pod palbou jejich vyzývavých pohledů a gest.

Po odeznění první ataky kulturního šoku se někteří z nás rozvzpomínají na důvod naší návštěvy a odpovídají na výzvy dětí po svém. Objevují se míčky a krátká ukázka žonglování. „Chceš to taky zkusit? Není to tak těžký, chytej.“ Asi desetiletý klučina chytá první míček a za ním dva další. Komunikace navázána. „Nejde? Nevadí, zkusíme něco jiného.“ Během okamžiku se uprostřed návsi formuje kroužek dětí. Po prvních dvou kolech přehazování balónků začínáme klasicky. „A teď, kdo má míč, řekne jméno…“ doprovázíme naše instrukce přehnanými gesty. Instrukce pochopena, hra pokračuje, nabalují se další a další děti.

Dospělí vesničané nás pozorně sledují, muži popíjejí kořalku, občas se smíchem prohodí nějakou poznámku, ale nadále zůstávají rezervovaně na svých místech. Ženy se postupně mísí do skupinky dětí, střídavě kojí nemluvňata a jazykovou bariéru se snaží obelstít nejstarším překladatelským trikem: zahrnují nás dotazy nahlas a pomalu. My se uchylujeme k neméně starému, ale o něco srozumitelnějšímu prostředku – pantomimě.

Postupně i konverzace s dospělými získává bezprostřednější ráz a my dostáváme povolení k další práci s dětmi. Důvěra některých dokonce vzrůstá natolik, že kojící ženy nabízejí naší kolegyni s bolavým okem své mléko jakožto zaručenou medicínu. Stačí prý několik kapek na poranění. S lehkým pobavením i rozčarováním kroutí hlavami, když se kolegyně snaží s díky odmítnout tento osvědčený recept.

Asi po hodině končíme naše entrée a domlouváme se konkrétně na další den: ve dvě hodiny odpoledne si přijdeme pro čtrnáct dětí mezi šesti a patnácti lety, program proběhne mimo areál vesnice. Domluva jasná, stručná, o jejím obsahu nemůže být pochyb. Události dalšího dne nám však prokázaly, že „všechno je jinak“ a my byli poprvé konfrontováni s temperamentem malých i velkých vesničanů.

Místo domluvené skupinky dětí se k nám již při příchodu obrovskou rychlostí hrne grupa na první pohled zcela jasně překračující námi nastavená kritéria. Dětí je minimálně dvacet a jejich počet stále narůstá, některé umí sotva chodit, ale všichni svorně tvrdí, že šest už jim rozhodně bylo. Do toho přicházejí dospělí vesničané a přivádějí za ruku i v náručí další a další děti. Narychlo vybíráme skupinku asi patnácti dětí a snažíme se co nejrychleji opustit vesnici. Po pár krocích však skupina čítá opět minimálně pětadvacet dětí, včetně zhruba pětiny, která se evidentně ještě nedávno kolíbala vesnicí rytmem batolat. A za námi roj matek s další drobotinou.

Naštěstí pro nás máme ode dneška k dispozici i rodilou mluvčí jakožto překladatelku, díky které se alespoň částečně daří vysvětlit, že tudy cesta nevede. Zklamané matky odchází i s nemluvňaty a my horko těžko přemýšlíme o algoritmu, kterým bychom se dobrali naší kýžené skupinky. Nerovný boj končí kompromisem, z vesnice odcházíme s šestnácti staršími dětmi a pro zbývající část improvizují kolegyně krátký program jakožto cenu útěchy.

Budiž na tomto místě podotknuto, že třebaže jsme se snažili z této zkušenosti pro další dny práce poučit a vyzkoušeli různé fígle, jak vytvořit početně a věkově optimální skupinu, až do konce našeho programu se držela celá skupina o průměru dvaceti členů (nás vyjímaje) od jednoho do jednadvaceti let, z nichž někteří ještě neuměli chodit a jiné kojily.

Při plánování programu jsme vycházeli z nemnoha informací, které jsme obdrželi předem a které byly poněkud v kontrastu s některými prvními dojmy. Kromě faktu velké chudoby jsme byli upozorněni na mnohé případy zanedbané výchovy, týrání i zneužívání dětí, často v důsledku alkoholismu rodičů. Spousta dětí je velmi brzo vmanipulována do role opatrovníků svých mladších sourozenců. Zároveň jsme měli částečně předpřipravenou půdu skutečností, že jsme nebyli první skupinou dobrovolníků pracující ve vesnici. Na druhou stranu jsme byli omezeni poměrně krátkým úsekem jednoho týdne.

Cíle našeho snažení jsme tedy zpočátku spatřovali v nabídce alternativy trávení volného času s možností bezpečné ventilace emocí a abreakce, s ne zcela specifikovaným sekundárním záměrem podpořit rozvoj kreativity, exprese a zároveň i sociálních dovedností, de facto ve smyslu některých teoretických modelů .

Z dostupných zdrojů jsme zjistili, že svou roli v situaci vesnice hraje i jistá nevraživost až diskriminace ze strany obyvatel okolních obcí, včetně těch romských. Rozhodli jsme se proto, že práce s dětmi bude probíhat mimo jejich domácí prostředí a možnost „podívat se beztrestně za plot“ jsme pojali jakožto první terapeutický krok.

V prvních dvou dnech jsme měli možnost si otestovat velkou bezprostřednost až divokost dětí, která by v našich podmínkách provokovala k exkurzu do mnohých diagnostických kategorií. Zaznamenali jsme rozličné formy komunikace, povětšinou rámované množstvím agrese, časté šarvátky, ale zároveň vůli přijímat nové, včetně potřeby jisté struktury. Byli jsme si vědomi i toho, že nám zpočátku hraje do karet naše neokoukanost a zvědavost dětí, atributy nápomocné, leč často až krutě pomíjivé.

Balancovali jsme tedy mezi otazníky, jak vytvořit jasnou strukturu s pevnými pravidly, které by ovšem nespoutaly dětskou bezprostřednost a zároveň umožnily pracovat s natolik velkou a nesourodou skupinou. Vcelku přirozeně tak vykrystalizovalo téma cirkusu, které, jak se posléze ukázalo, dokázalo propojit jednotlivé nároky a potřeby skupiny i jednotlivců.

Téma umožnilo vetknout setkáním do značné míry ritualizovanou podobu usnadňující jasnější zvědomění až jakousi institucionalizaci komunity ve smyslu rolí jednotlivých účastníků (terapeutů i dětí) i konkrétní struktury sledující linii úvodních, rozvojových a závěrečných aktivit.

Každé setkání začínalo kolem rozehřívacích technik a opakováním pravidel za účasti celé skupiny. Děti si velmi záhy oblíbily asi pět her, jejichž opakování vyžadovaly téměř pokaždé a které se tak staly pravidelnou součástí úvodu.

Jasná artikulace pravidel týkajících se především zákazu napadání se a naslouchání si, se ukázala být v prvních dvou setkáních nezbytným krokem. Situaci poněkud komplikovala jazyková bariéra a to i přes přítomnost našich překladatelek. Zvolili jsme proto kombinaci hesla vymezujícího pravidlo v doprovodu s gestem, vzniknuvší na základě návrhů dětí při krátké společné diskuzi. To při dalších setkáních umožnilo poměrně rychlé, avšak dostatečně transparentní zopakování bez zbytečných moralizujících vstupů a vcelku jednoduché a funkční užití.

Jako maximálně výhodná pomůcka se ukázal padák, který sloužil jednak jakožto inspirace i základ mnohých aktivit a zároveň i pro jasné vymezení prostoru pro dramaterapeutické působení, zejména ve zmiňovaných ritualizovaných úvodních a závěrečných aktivitách . Svou podstatnou roli sehrálo vybalování a sbalování padáku na začátku a na konci každého setkání, kterého se s nadšením účastnili všichni členové skupiny.

Hlavní část setkání tvořila práce v menších skupinách, většinou ve složení dvou terapeutů a pěti dětí. Tato část sloužila pro postupné vrůstání do tématu cirkusu, osvojování si rolí a přípravu představení, které bylo následně předvedeno účastníkům letní školy a přizvaným sousedům. Zároveň tento způsob umožňoval individuálnější přístup k dětem a posiloval koncentraci dětí na dané téma. Zpracovávání tématu probíhalo v několika fázích, kdy se nejprve děti v náhodně poskládaných skupinkách měly možnost pomocí her seznámit s později užívanými rolemi cirkusu: klauny, tanečníky a muzikanty, žongléry a siláky a akrobaty. Poté si v průběhu dalšího setkání mohl každý vybrat, do které skupiny by rád patřil po zbytek programu.

Abychom předběhli komplikacím s rozřazováním do jednotlivých skupin, připravili jsme si předem několik variant výběru. Skupina byla v té době již poměrně početně stabilní a příchod nových členů či vymizení starých jsme řešili v relativně malé míře. Pro samotné rozřazení jsme hodlali použít buď tahání lístečků s příslušným symbolem nebo některou z jednoduchých rozpočítávacích her, podpořených následnou soutěží mezi družstvy.

Skutečnost ovšem daleko předčila naše očekávání, a tak proběhlo rozřazení v rámci námi improvizované scénky vyvolávačů a naháněčů, při níž se k našemu překvapení děti samy zapojily do jednotlivých skupin tak, že nemuselo dojít k jakémukoli direktivnějšímu kroku v tomto směru. Opět jsme si tak vyzkoušeli sílu divadelních prostředků na vlastní kůži. Nejtěžší poté ovšem bylo udržet některé členy v daných skupinkách.

Práce ve skupinách se dále ubírala cestou postupného sestavování a nacvičování programu té které skupiny pro závěrečné vystoupení, doprovázené v posledních dvou setkáních ještě tvorbou masek a kostýmů. Samotná náplň vystoupení pochopitelně vycházela z hravě pojaté stylizované nápodoby daných cirkusových rolí, v rámci nichž jsme se snažili zapojovat a podporovat vlastní fantazii dětí.

Závěrečná část každého setkání spočívala opět ve společné činnosti celé skupiny, zpravidla v podobě hry, v samotném závěru zakončené tradiční rumunskou písní na rozloučenou „la revedere“.

V průběhu setkávání tedy program a jeho záměr nabýval stále jasnějších kontur díky sledování a řízení procesů skupinové dynamiky na straně jedné a struktury vyplývající z teoretických koncepcí námi nazíraných jakožto pro danou problematiku optimálních na druhé straně. Na podkladě EPR modelu vycházejícího z premisy dramatického vývoje jakožto základního kamene vlastní ontogeneze, jsme pracovali technikami embodimentu v podobě nejrůznějších her s padákem a posléze při nácviku cirkusových čísel, dále technikami projekce zejména v rámci tvorby kostýmů a masek a konečně i hraní rolí při vlastní cirkusové produkci.

Energii prvotní zvědavosti dětí se podařilo transformovat v koncentraci na finální podobu představení. Postupně jsme mohli pozorovat jisté zvnitřnění pravidel a dodržování hranic, lepší schopnost spolupráce a místy i nárůst vlastní invence dětí. Množství šarvátek se podařilo snížit alespoň po dobu programu, změna komunikačních vzorců byla pozorovatelná nejvíce při práci v malých skupinkách. U obtížnějších případů pak nejvíce pomáhal individuální přístup a v tomto případě jsme si mohli velmi dobře ověřit důležitost výběru skupiny, jak ve smyslu jejího složení, tak i počtu členů.

Velkým zpestřením a dalším stupněm přípravy na vystoupení byla tvorba kostýmů a masek. K té jsme přizvali i další účastnici letní školy, britskou arteterapeutku Meggie Squire, zabývající se ve své práci jakousi uměleckou recyklací odpadu spočívající v tvorbě artefaktů z nejrůznějších zbytkových materiálů. Tento způsob práce má kromě ekologické hodnoty podle slov samotné propagátorky techniky i jistou symbolickou rovinu, obzvlášť při práci se sociálně znevýhodněnými vrstvami lidí. Zpracováním zdánlivě bezcenného odpadu je možné vytvořit hodnotu projektivně nabývající na významu právě pro osoby, které tímto způsobem pracují. Pro děti byla taková tvorba i příležitostí vyzkoušet si netradiční způsob výtvarné práce a nahlédnout nové estetické horizonty v rámci hry.

Samotné cirkusové představení bylo skutečným vrcholem celého programu i díky vyeskalovanému napětí v důsledku nenadálé průtrže mračen. Překotné balení věcí, improvizovaná stavba manéže a hlediště pod plachtami, stísněné prostory a nečekaně ztížené podmínky vybudily pozornost dětí na maximum. Entuziasmu a nasazení dětí evidentně napomáhala i jimi pravděpodobně zřídka kdy zažívaná skutečnost absolutní pozornosti, zájmu a velké podpory publika. Závěrečné ovace nebyly pouhou cenou útěchy, ale upřímným oceněním za vykonanou práci.

Po dešti, malém občerstvení, udílení diplomů a odchodu publika se pak tradiční závěrečné la revedere na roztaženém padáku neslo v duchu loučení těch, jenž spolu urazili sice krátkou, ale o to intenzivnější cestu, jejíž hodnota tkví především v setkání dvou světů, které se i přes svou odlišnost dokázaly prolnout ve společném díle.

Bambi

Pokud by bylo na začátku projektu naším úmyslem zvolit pro práci co možná nejodlišnější skupiny, nemohli bychom zvolit lépe. Jazykem podobenství by bylo možno přirovnat skupinu dětí z Zucciny k dravému potoku ohroženému bortícím se nezpevněným znečištěným břehem, zatímco skupinu z dětského domova Bambi ke ztracené lesní studánce trpící vysychajícím pramenem.

Rozdíl byl patrný na první pohled v mnoha ohledech. Pro práci s dětmi podléhajícími instituci bylo zapotřebí projít lustračním administrativním filtrem s vymezením pole našeho působení. Děti žijí v materiálním dostatku, výborných hygienických podmínkách, pravidelném řádu domova, všude doprovázené svými vychovatelkami, avšak…

Při osobním setkání člověk shledal nebývale křehce a zakřiknutě působící desetičlennou skupinku šesti až dvanáctiletých dětí, někdy až nedětsky disciplinovaných a opatrujících se navzájem, s obavou vzhlížejících k autoritě při každém spontánnějším projevu, s velkou potřebou fyzického kontaktu a velmi záhy fyzicky i psychicky se na nás věšících při každé příležitosti ve snaze ukořistit si alespoň jednoho dospěláka jen a jen pro sebe. Obraz jako vystřižený z učebnice o dětské deprivaci.

Na rozdíl od dětí z Zucciny, nebyl pro nás tento obraz natolik nový a nečekaný a do značné míry zapadal do našeho rámce vnímání problematiky dětí v ústavní péči. Vymezování cílů tedy probíhalo v tomto kontextu, přičemž jsme se snažili dětem přichystat prostor pro možnost rozvoje bezprostřednosti a expresivity a pro bezpečné sdílení emocí s důrazem na nehodnotící přístup a bezpodmínečné přijetí z naší strany. Snahou bylo poskytnout dětem odlišnou zkušenost od jimi zažívané každodenní reality, která by umožnila nastartování změn např. v nabývání jistoty a důvěry ve vztahové rovině ve shodě se závěry některých odborných pramenů . Opět jsme se z tohoto důvodu opírali o relativně univerzální EPR model, tentokrát však více programově zasazený do prvních dvou fází embodimentu a projekce.

Stejně jako v případě práce s dětmi z Zucciny jsme program strukturovali do tří hlavních částí a situovali mimo domácí prostředí dětí, v tomto případě tedy mimo dětský domov. Rituál setkání však de facto začínal již v dětském domově, kam jsme si pro děti každý den docházeli. Odtud jsme za bedlivého dozoru vychovatelek společně s dětmi zamířili na předem zvolené místo, kde jsme rovněž začínali rituálem rozbalování padáku a kde proběhl další program. Ten byl v případě dětí z Bambi hudebně orámován, v úvodu rumunskou variací na původně anglický „hello song“ a v závěru již zmiňovanou rumunskou klasikou „la revedere“.

Ani u dětí z Bambi jsme neměli na samém počátku jasno, kterým směrem přesně se vydat, avšak již při prvním setkání se jasně ukázalo, že je třeba zvolit daleko subtilnější přístup, než v případě dětí z Zucciny. Záhy se tedy ocitáme v rovině pohádek, z nichž nejvhodnější pro naše záměry se nám jeví jedna z nejklasičtějších: „Hrnečku vař“.

Postupně v rámci dané struktury sledujeme pohádkový příběh pomocí rozličných technik zaměřených především na tělo, pohyb a smysly a posléze vymýšlíme různé variace s využitím technik imaginace a projekce. Střídáme tak hry s padákem s masážemi, malováním a vyprávěním a pohádkové kulisy, ať již skutečné či ve fantazii pomáhají postupně odtávat ledový příkrov nejistot a rozvíjejí spontaneitu dětí.

Kromě úmorného vedra se místy potýkáme s nedůvěrou každodenně se střídajících vychovatelek, jejichž působení lavíruje mezi funkcemi strážných andělů a drábů. S těmi prvními se daří bez problémů navázat kontakt a zcela přirozeně je integrovat do skupinové aktivity, s těmi druhými se místy (byť neradi a pokud možno s maximální dávkou diplomacie) přetlačujeme o každý centimetr prostoru přesahujícího zavedený řád domova.

Jak postupuje čas, vzniká i společné dílo dětí propojující terapeutickou linii s pohádkou – malovaný kouzelný hrnec z kartonu, z nějž v samotném závěru vystupuje kouzelná babička s mísou neméně kouzelné kaše a s příslibem splněného přání každému dítěti. Přání jsou samozřejmě odkázána do roviny fantazie a odvíjejí se v rámci dalších herních aktivit. Každé dítě má možnost si zvolit hru nebo činnost, která ho v uplynulých dnech v programu nejvíce zaujala.

Tohoto kroku poté „trpce litujeme“, když v rámci hry další hodinu zbroceni potem v nelidském parnu sotva popadáme dech při poskakování s dětmi na zádech a na ramenou. Ukázalo se totiž, že jednou z nejoblíbenějších se stala hra na kouzelníka proměňujícího ostatní ve zvířata či věci. Největší úspěch a rovněž nejvyšší počet opakování slavila přitom přeměna nás dospělých v koně. Hned druhé místo zaujal neméně fyzicky náročný wrestling. Jako milosrdenství pak přijímáme poslední dětské přání „něco si namalovat“.

Po následném ritualizovaném pojídání kaše na rozloučenou a posledním la revedere se už ani nebráníme objetím dětí a kromě stékajících kapek potu v sobě dusíme zcela „neprofesionální“ slzy loučení, mírně udiveni, za jak krátkou dobu nám ta bambíňata stačila přirůst k srdci.

Při pohledu zpět je tedy možné i přes značnou odlišnost obou skupin vypozorovat mnoho společných prvků přirozeně se při práci vyjevujících. Jako velmi efektivní se ukázala jasně definovaná a ritualizovaná vnější struktura, naplňovaná organicky podle odvíjejících se procesů a rozpoznávání potřeb. Transparentní pojmenování a dodržování hranic a pravidel, ale zároveň respektování temperamentu dětí, flexibilita a improvizace byly sice nejnáročnější, ale zároveň velmi přínosné atributy pro naplňování našich záměrů.

Zdrojem inspirace se pro nás stala i naše samotná spolupráce. Nutnost vytvořit si vlastní vnitřní hranice pro možnost kooperace, rozpoznání nutnosti jediného svrchovaného vedoucího skupiny a ověření si možností využití energie skupiny (v tomto případě nás terapeutů) při práci jsou jen střípky mozaiky obtížně sdělitelné zkušenosti. Zkušenosti pracně nabyté nejen vlastní praxí s dětmi, ale i v souvislosti s náročnou cestou, nabitým pracovním programem, vedrem, nutností adaptace na cizí prostředí, mísením jazyků, soužitím ve stísněných podmínkách a přemírou nových vjemů, které vykonaly své i v rámci dalšího vývoje dynamiky naší vlastní skupiny.

Rámem celé mozaiky se zároveň stalo zvědomění nutnosti sledování kořenů dramaterapie, vyplývajících z divadla, hry a hravosti. Kořenů neoddělitelně spjatých s emocemi a expresivitou tvořících prazáklad tvořivosti. Jakákoli aktivita tedy může být inspirativní a tvořivá a tím i plodná a plodící, pokud zůstává splněna podmínka hravosti překonávající banalitu akademismu; pokud zůstává Hrou.